Výstup na nejvyšší horu Sardinie – Punta La Marmora (1834 m)

O tomto výstupu jsem snila ještě předtím, než jsme se na Sardinii s rodinou přestěhovali. Takže bylo otázkou času, kdy nastane ten správný okamžik a vyrazíme.

Ten pravý okamžik na sebe nechal chvíli čekat. Ale pak najednou přišla návštěva a jestli prý s nimi nechceme na místní karneval plný tradičních masek a krojů a dobrého jídla? Karneval se koná první neděli v únoru ve městečku Samugheo, což je skoro 200 km od nás. No nejdřív jsem se na to moc netvářila, stejně jako zbytek rodiny, jet tak daleko „jen“ na karneval?!

Celá akce mi začala dávat smysl, když jsem si všimla, že asi hodinu a kousek od městečka se tyčí nejvyšší hora Sardinie, můj vytoužený cíl.

I cesta může být cíl

A začalo se plánovat. Vyhrabali jsme stan a spacáky, na které už bohužel začal sedat prach a řekli jsme si, že pojedeme už v pátek. Přespíme někde poblíž parkoviště pod lanovkou Bruncu Spina (ano, čtete dobře, i Sardinie má lanovku! :-)), kde je začátek výstupu na nejvyšší horu.

Cesta byla krásná, ale i náročná zároveň. Viděli jsme části vnitrozemí, kam jsme se ještě nepodívali, ale ty zatáčky. Občas jsme museli zastavit a vydýchávat to. Když už to bylo k nevydržení, udělali jsme větší zastávku a vylezli si na kopec Perdas d´Alase (1132 m) nad městem Desulo. Na vrcholu to ale nebylo na dlouhé kochání, chtěli jsme stihnout ještě najít místo pro stan a postavit ho v klidu, za světla. Takže honem pokračovat.

Hoří má panenko

Jedeme a najednou míjíme místo (tekoucí pramen s přístřeškem), kde jsme původně chtěli zůstat na noc. Nelíbí se nám to tu. Je to v zatáčce u hlavní silnice, tady nechceme spát, rozhodujeme se najít lepší místo. Hned za další zatáčkou nás ale zarazí plameny s hustým kouřem, které už jsme viděli probleskávat z dálky. Hoří porost na okraji lesa. Spěcháme kvůli zapadajícímu slunci, takže místo přejíždíme o další zatáčku, ale nedá nám to.

Manželovi, jako bývalému hasičovi i nám ostatním, protože milujeme Sardinii a přírodu, a přece to nenecháme shořet. Je rozhodnuto, couváme, vyskakujeme z auta a jdeme do akce. Muž udusává všechny plameny, až to jen doutná a já jdu hasit naším jediným kanystrem s vodou, zdá se to být o něco lepší. Po chvíli jsme perfektně „vyvonění“ kouřem, ale na tom nezáleží. Jsme rádi, že jsme pomohli. Všichni doufáme, že se oheň už nerozjede. A jsme naštvaní na neznámého řidiče, který zřejmě vyhodil vajgl z okýnka ☹.

Andyho první stanování

Všudypřítomné šero nám dává najevo, že se stan bude stavět za tmy. Ukrajujeme poslední zatáčky, ubývá les i civilizace. Až jsme najednou jen 4 km od nástupu na trek a vidíme poslední kousek lesa široko daleko. Není čas na další váhání, nasazuji čelovku a jdeme obhlídnout terén. Kus nad silnicí nacházíme terasovitý plácek (akorát tak pro stan) uprostřed hustého lesíku. Překotně stavím stan a ostatní členové naší výpravy se zahřívají vynášením bagáže z auta blíže ke stanu. Je nám kosa. Přece jen začátek února a my spíme v 1500 m nad mořem. Je 0 °C, naštěstí nefouká a v dálce slyšíme štěkat psy. Snažíme se chovat tiše a zbytečně na sebe neupozorňovat.

Zatím jsme moc nezjišťovali, jak je to se stanováním na Sardinii ve volné přírodě. Ovšem tichosti lze dosáhnout jen stěží, pokud náš nejmladší člen týmu nezavře pusu. To se za chvíli podaří, podává se kuřecí Čínská polévka a horký čaj. Andy nešetří pochvalami a dožaduje se této polívky i doma. Cítím se mírně uražena. Přes Andyho protesty, jdeme po pár rundách „Prší“ brzy spát. Cesta byla dlouhá a zítra nás čeká náročný den.

Vrcholový den

Konečně sobota ráno a výstup může začít. Muž startuje hodinky a pečlivě nastavenou navigaci po vrcholech, ať to nemusíme pořád hlídat. Poté, co se s Andym vrháme správným směrem (dle ukazatele Punta La Marmora), velice brzy zjišťujeme, že jdeme přesně obráceně, než jsme původně měli v plánu. No a co? Kdo by chtěl trek zahajovat hned proti sjezdovce? Já tedy ne! Takže jsem s tímto omylem moc spokojená. Stoupáme úzkou pěšinkou zaříznutou do svahu a překračujeme několik zurčících a napůl zmrzlých vodopádů.

Na první vrchol Su Sciusciu (Bruncu Spina 2) (1823 m) si musíme počkat až na hřeben, na kterém se vyloupne výhled na obě strany. Na vrchol nevede žádná cesta, jen hromada, občas se pohybujícího kamení. Chce to jít opatrně. Věřím, že normální lidi tento vrchol vynechají. Ale my máme Appku „Horobraní“, takže se drápeme nahoru cestou necestou. Neustále děláme přestávky na různé čokoládky a přesnídávky a jiné dobroty. Frekvenci přestávek určuje Andy a já jsem spokojená, že to není manžel 😊.

Teď, když už jsme nahoře, říkám si, to bude taková lehká hřebenovka.

Chyba lávky. Čeká nás asi nejtěžší stoupání směrem na Punta della Croce (1829 m). Aneb vrchol, který působí dojmem, že je to „ten hlavní a nejvyšší“ protože má na špici veliký kovový kříž. Ale my víme, opět díky Horobraní, že to ještě není on a pokračujeme tedy dál, kus za hlavní cíl dnešní výpravy.

Další hora v pořadí je Punta Florisa (1822 m), kluci se pořád otáčejí, kde jako jsem. Jenže já točím videa a fotím, což oni dva nechápou a nahoru doslova běží, proč mi to tak trvá?? Je tady tak nádherný výhled, a navíc krásné počasí a bezvětří, že prostě nemůžu jinak.

Cestou z „Florisi“ jdeme konečně přes vytoužený vrchol Punta La Marmora – Perda Crapias (1834 m). Chvíli tu posedíme, abychom si vychutnali kouzlo okamžiku, než budeme pokračovat dál. Vrchol „Marmory“ je takový, dá se říct, obyčejný. Je na něm jen malá mohyla z kamení, toť vše. Provedeme nezbytné vrcholové foto a sbíráme se k odchodu. Konečně jdeme chvíli z kopce, ale je to náročné, jsem ráda, že jsme si vzali pořádné pohorky.

Míjíme pramen chladivé vody, kde jsme se občerstvovali už cestou nahoru a jsme zpět u rozcestníku. Ještě nás dnes čekají dvě hory. Pokračujeme tedy dál k vrcholu Punta Paulinu (1792 m). Než se na něj vydrápeme, docela si mákneme.

Není to klasická rovinatá hřebenovka tzv. na pohodu. Každý dnešní vrchol a výhledy jsou však sladkou odměnou. Z dálky už vidíme lesknoucí se stanici lanovky na hoře Bruncu Spina (1829 m), náš poslední „kopeček“ tohoto dne. Teď už jen sejít prudkou sjezdovkou k autu a dávat pozor, aby se Andy nezabil. Je tu zmrzlá plotna sněhu, které využívá k urychlení klesání ve stylu „zkusím šůsn“.

Dostáváme se v pořádku dolů a náš výstup končí. Všichni se těšíme zpět do civilizace, kde v nebližším městečku oslavíme výkon v kavárně. Co vymyslíme příště? Doufám, že to zase bude stát za to.

Na co si dát pozor?

Na počasí. Kdyby nahoře foukal silný vítr, tak ten výstup určitě nebude tak příjemný. Na to je fajn místní často používaná aplikace na počasí „3B Meteo“. V případě přespání poblíž hory to chce určitě péřový spacák. Není nutné tahat příliš vody, všude je dostatek pramenů. Na tento okruh je dobré si naplánovat přibližně 5 hodin. Se vším kocháním a dostatečnými přestávkami to bude tak akorát. V neposlední řadě, jak už je zmíněno v článku si vzít s sebou dobré pohorky a také trekové hole, které jsme úspěšně zapomněli v autě. Trasa nikde není zásadně exponovaná, takže s dobrou fyzičkou by ji měl zvládnou skoro každý.

Co nás nadchlo?

Výhledy, ach ta panorámata. Už jen kvůli nim to stálo za tu námahu. Líbilo se nám, že jsme potkali minimum lidí. Není tu narváno jako na Sněžce. Po tomto výstupu jsme ihned započali s anketou mezi kamarády Sardy (z velké časti aktivními cyklisty), kdo byl na Punta La Marmoře a moc jich tu nebylo. Navíc leden a únor je turisticky slabší, takže je to za nás ideální čas na výstup.