Giro di Sardegna aneb na kole okolo Sardinie

Když jsem na začátku tohoto roku přemýšlela, co všechno bych si chtěla splnit, tato položka byla v mých snech a přáních opravdu vysoko. Na kole jsem jezdila vždycky ráda, takže myšlenka na to, abych objela Sardinii kolem dokola, mi nepřišla nijak zvlášť neobvyklá, či dokonce nesplnitelná.

Ráda bych napsala, že mojí cestě předcházelo dlouhé plánování jednotlivých etap, trasování a jiné, zcela zřejmé, nezbytnosti. Není tomu tak. Dalo by se to skoro nazvat „hurá akcí“. Jednoho krásného dne, mi prostě neprodloužili smlouvu v korporátu. A já jsem se rozhodla, namísto sebelítosti a stresu, pro druhou, lepší variantu, jupí, pojedu na výlet. Práce neuteče.

Malou chvíli, jsem s myšlenkou laškovala, poptávala se po známých, kdo by měl cyklo tašky k zapůjčení. Nikdo se nenašel. A tak jsem si objednala přesně takové, jaké odpovídaly mojí potřebě. Díky bohu. Částka nebyla nijak brutální a já už jen natěšeně čekala, až mi moje mini zavazadla dojdou.

Jedno jsem věděla jistě. Chci si celou akci užít na maximum. Je to přeci jen MOJE dovolená, dobrodružství, životní zážitek. Nechci jet, jako obrněný tank (to, co běžně potkávám na silnicích, plazící se cyklisty, s na těžko naloženými taškami). Kam dojedu, tam dojedu a tam také budu spát. Pěkně v posteli, ideálně ubytování typu B&B (postel a snídaně), s teplou sprchou, voňavými ručníky a fénem na vlasy. Pravověrní „bikepackeři“, co si táhnou stan, tomuto stylu přezdívají „na mastňáka“ (s těžko skrývaným opovržením). Co zajímavého uvidím, tam si zastavím. Nechtěla jsem honit kilometry a míjet krásná místa, jak z rychlíku. To není můj styl.

Vy, co mě sledujete už dlouho, víte moc dobře, že opravdu ráda fotím a natáčím krátká videa. Také nevstávám brzo, abych třeba v 8 ráno vyjížděla. Proč bych si to dělala? A ještě k tomu na dovolené. Snídaně beztak začínají většinou v 8:30. Poklábosím s majiteli (všimli jste si, jak jsou v těchto menších ubytováních osobní a milí?), nacpu si bříško, pomalu a pečlivě sbalím věci do tašek a kolem 10 té startuji. Pojedu pohodovým tempem. Přeci jen, čeká mě 1000 km. Nechci kvůli honění průměru a lépe vypadajících čísel, skončit třeba v půlce, kvůli bolavému koleni nebo jiné blbosti.
Poslední věc, co nechci je, být omezená časem. Ptali se mě doma, kdy se vrátíš (syn s obavou a slzami v očích)? Já na to, že nevím. Za 10, možná za 14 dní? Nemám tušení.

Výbava a balení

Když už jsem měla roztomile malinkaté tašky, mohlo se začít balit a zkoušet. Nakoupila i vyrobila, jsem si pár mini balení nezbytné kosmetiky. Ano, i na úkor olejíčku na řetěz (který jsem vyhodnotila jako zbytečnost). Nechci rozebírat detail toho, co jsem vše vzala s sebou. Ale do 4L soudku mezi řídítky, se mi krásně vešly, všechny malé věci, včetně trochy jídla, nabíječek atd. A pod sedlem jsem měla cca 11L dlouhý vak, „rukáv“, kde bylo veškeré oblečení. Včetně péřové bundy a náhradního cyklo setu.

Vtipný okamžik nastal v momentě, kdy jsem vyhodila pláštěnku, s tím, že se mi tam prostě „nevejde“. Později jsem si na ni několikrát vzpomněla ;-)! Pro balení, všeobecně platí jedno pravidlo, sbalíš si vždy tak, na co máš tašky. Takže je jasné, že bych v pohodě zvládla narvat i onen „obrněný tank“ a stejně tak vy byste se zvládli vejít do dvou mini taštiček, jako já.

Kolo

Nejsem odborník, na to jsou doma jiní experti a nepletu se jim do řemesla. Ale popsáno z pohedu ženy :-D. Pojedu na CUBE cyklokrosovém kole, které má krásnou bílou barvu s modrými berany (Pozn. pro jiné ženy: to jsou ta zatočená řídítka, která se dávají na silniční kola).
Pyšní se lehoučkým karbonovým rámem a NV zapletenými koly s plochými dráty (protože to prý lépe vypadá). Gumy mám hrubé, ale tenké, vhodné na cyklokros, sardské silnice a moje časté návštěvy pláží a jiných vyhlídnutých míst (všude tam, kde by to hladké nevydržely).
Řazení elektronické, jo! Nejvíc nejlepší věc. Hlásím nula spadlých řetězů, nula problémů s řazením a nula dobíjení za skoro 1000 km. Děkuju za to!
Řidítka CUBE, ach bože, kdo to na takto krásné kolo dal? Nejhorší část na mém kole = mučící nástroj. Celkem mě během cesty nic nebolelo, až na ty dlaně. Jsem zhýčkaná krásně tvarovanými řídítky, co máme na silničce.
Košíky i lahve na kolo, jsem brala 2. Přestože je všude dostatek barů a možností doplnění vody, nechci riskovat a vyplatilo se mi toto rozhodnutí. Kilo sem, kilo tam.
V podstatě moje kolo vypadá, jako gravel, už mnoho let oblíbený druh kola pro cyklisty typu hipster :-D.
Vzývám všechny svaté, aby kolo vydrželo, nikde jsem nepíchla a nepotřebovalo bůh ví jakou péči. Moje heslo je: Co funguje, na to se nešahá.

Plánování trasy a spaní

Muž mě vybavil navigací Garminem Edge, ať vím, alespoň první dva dny, kam mám jet :-D. Musím říct, že při první etapě na Cagliari, mi to fakt hodně pomohlo a nešlo by to bez něj. Jinak se držím základní orientace (kterou zcela postrádám), která je aplikovatelná pouze v případě, objíždíš-li ostrov. Jedu po pobřeží a moře si držím po pravé ruce. Jak prosté, že?
To, kde budu spát, je snad ještě víc „free“, než moje mapová příprava. Vím jen první noc a dál? Bookuji vždy podle toho, kam dojedu, hodinu, dvě předem to bohatě stačí. Dává mi to úžasnou volnost, zároveň po pár dnech i zpestření a zábavný okamžik mého výletu. Je potřeba si říct, že záleží na období, kdy se ostrov objíždí. Já jela uprostřed dubna. Kdybych si vybrala jiný měsíc (blíže k létu), ceny by byly daleko vyšší a počet volných ubytování značně omezen.

Trénink

Ve stručnosti žádný. V podstatě jsem z kancelářské židle vstala a jela rovnou „okolo Sardinie“. Trošku jsem chodila, ještě méně běhala, asi tak 3x týdně si zacvičila (když byla dobrá konstelace hvězd). A kolo? Jednou týdně jsem se svezla s kamarádkou. Toť vše. Bála jsem se, jestli to zvládnu. Ne, nikdy. Všechno je to v hlavě. Spousta lidí to neví, ale když po něčem opravdu touží, tak je nic nedokáže zastavit. Je fajn mít sny, ale ještě fajnovější je, si je postupně plnit. Zní to jako klišé? Možná. Zkuste to někdy a uvidíte.

A jaké to tedy vlastně bylo?
Mohla bych tu začít popisovat den po dni, ale to zní tak nudně, že by to stejně nikoho nebavilo. Pokusím se tedy odpovědět na nejčastější otázky.

Pro milovníky statistiky

Popravdě, pánové v mém blízkém okolí, dali tento okruh za 5-6 dní. Tak zaprvé, jsou to chlapi, ostřílení závoďáci a za druhé, já přece nikam nespěchám. Tady jsou moje čísla:

• 9 dní svobody
• 969 km okolo pobřeží Sardinie
• 9779 m stoupání
• 52:27:00 v sedle
• 7.4.-15.4. 2025 prázdnin
  Klidně bych si to natáhla ještě na 10 dní, ale předpověď na desátý den byla šílená. 100procentní pravděpodobnost deště, mě donutila, si máknout a poslední etapu Oristano – Porto Pino, 153 km, tam poslat najednou.

Která část Sardinie je nejhezčí?

Ostrov, který jsme si vybrali k životu, má jednu obrovskou výhodu. Všechny části jsou nádherné, všude se dá najít topová pláž, místo pro trek i městečko, které vám vezme dech.

Poskytovatelé ubytování vám vždy budou cpát tu svoji část, kde mají něco k pronájmu. Nenechte se lapit a vždy se rozhodujte podle sebe, svého nejvýhodnějšího letiště nebo přístavu. Nebudete nikdy zklamáni.

Více na toto téma v mém článku Sever proti Jihu.

Jaká etapa byla nejlepší?

Nikdy bych do sebe neřekla, že toto napíšu, ale byla to právě ta horská. Vyjížděla jsem z Baunei a musela jsem se poprat s pohořím Supramonte. Samozřejmě to ve mně vzbuzovalo respekt. Prvních 28 km bylo mírně stoupavých až do passo Genna Silana 1017 m.n.m., kde jsem nasadila větrovku, zalehla a fičela dolů s větrem o závod.

Přes Dorgali, Orosei a dál a dál. Doporučila bych všem, co cestují na Sardinii a mají dovolenou delší než jeden týden, ať se sem zajedou podívat. Opravdu to stojí za to. Také jsme při naší první sardské dovolené nevynechali túru do soutěsky kaňonu Gorropu.

Tento den, už tak dost dokonalý, pokračoval na pláž poblíž městečka La Caletta. Našla jsem si tam vzdálenější místo, kde nikdo nebyl a skočila do chladivého moře. Nádherně mě pak hřály paprsky slunce. Závěrem, se mi povedlo zarezervovat ubytování u super paní v Posadě a zajít si na skvělou pizzu. Opravdu perfektní den, bez jediné chybičky.

Jaká etapa byla nejhorší?

Asi ta, kde jsem si zamluvila ubytko více mimo trasu „uprostřed ničeho“. A to se mi vymstilo nejen večer předtím, kde jsem to potmě, s jazykem na vestě hledala uprostřed polí a kopců (nakonec mě doprovodila majitelka autem). Ale i ráno to stálo za starou belu. Hned jak jsem překonala několik stoupání a uviděla konečně moře, tak mě zastavili organizátoři rallye, že to musím objet!! Poradili mi objížďku pro horská kola, která se mi nezdála, ale tvrdili, že tam vede asfaltová stezka. Byla to opět zajížďka, ale co se dalo dělat.

Na místě mě čekal pěkně prudký terén, a navíc brána se zákazem vstupu a různými varovnými značkami. Jak jsem se přibližovala k bráně, tak se ozval ohlušující výbuch a odlítla plechovka. No, málem jsem se po…Nebylo mi dobře. Navíc mi potetovaný majitel v angličtině začal vysvětlovat, že tam mají nastraženou past kvůli divočákům, že je jich teď všude plno. No musela jsem pokračovat přes jejich zarostlý pozemek, s hodně nepříjemným pocitem a uslzeným obličejem. Měla jsem fakt šok a zpracovávala jsem to ještě celý den. Bylo to na severu, na který jsem se hodně těšila. Celý den byl zamračený, stejně tak, jako moje nálada.

Co jsem jedla?

Některý den jsem jela na oříšky, jiný na medvídky, další na kombinaci obojího. Občas nějakou tyčinku. Ale hlavně, kde byl bar a chtělo se mi, tam jsem si zastavila a dala si pauzu, kávu a buď slanou nebo sladkou svačinku.

Večeře jsem si buď objednala na ubytování nebo někam došla. Stalo se mi také, že jsem asi 2x vůbec žádnou večeři neměla. Ne, že bych nechtěla, ale prostě bylo vše zavřené nebo příliš složité něco shánět.

Co se mi líbilo nejvíc?

Asi ta svoboda. Že nemusím vařit, nakupovat, o nikoho se starat. Že řeším jen svoje základní potřeby. Jídlo, pití, spánek. Velmi jsem se těšila na každý další den, až uvidím místa, která jsem ještě neviděla. Až se projdu po plážích, která jsem znala jen z fotek. Každý nový obrázek v uličkách měst, ve kterých jsem bloudila, mi vyvolal úsměv na tváři.

Co jsem si zabalila jako zbytečnost?

Použila jsem úplně vše, snad jen sprchový gel bych nemusela mít. Byl v každém ubytování k dispozici.

Co jsem zapomněla zabalit?

Pláštěnku (bohužel jsem ji při balení vyhodila s tím, že bude JEN pěkně), důležitý kabel na dobíjení většiny věcí :-D, tyčinku na rty UVF 50 (to se mi pak vymstilo a kupovala jsem rychle v lékárně, ale už bylo pozdě). Olejíček na řetěz. Kdybych ho měla, nemusela bych jít předposlední den do cyklo servisu v Oristanu k panu Vydřiduchovi. Který si nechal moje kolo do druhého dne, ale ani mi je nevyčistil, namazal mi tam nějaký hnus, kterým to totálně zmatlal a za službičku si nechal pořádně zaplatit.

Nějaké další plány a sny podobného ražení?

Zatím nic :). Chtěla jsem vidět Sardinii, poznat ji na vlastní pěst, ochutnat ji a zažít si ji naplno tak, jak to jenom lze, když je člověk sám se sebou. Povedlo se mi to a jsem moc spokojená. Že vydrželo kolo i tělo. Že to moji kluci zvládli doma sami a ani tolik netrpěli. Jsem prostě vděčná, že jsem si to mohla nejen dovolit, ale že se to celé podařilo uskutečnit.

Závěrem

Možná to bylo bláznivé. Možná trochu únavné. Ale každé ráno na kole s výhledem na moře, každý smích s neznámými lidmi a každý kopec, co mě donutil cedit pot, mi připomněl, proč to všechno dává smysl. Je to další dílek mé mozaiky dolce vita — sladkého života po mém.

A co vy? Troufli byste si na takové dobrodružství, nebo vás víc láká plán v ruce a jistota pevné půdy pod nohama? Dejte mi vědět – jsem zvědavá, jak to máte vy!