Rok na základce v Itálii aneb najdi 10 rozdílů

Mílovými kroky se přibližuje konec školního roku a tak nastal ten správný čas popsat, co nám školní rok v nové zemi přinesl.
Už nějakou dobu žijeme na Sardinii. Než jsme se přestěhovali, samozřejmě jsme řešili spoustu otázek okolo základní školy. Jak ji syn zvládne a co jazyk a cizí prostředí? Co nás bude čekat za papírování? Nevyhodí nás a nebudeme muset nejdřív projít nějakým přípravným jazykovým kurzem? Jaké budou ostatní děti? Jak se budeme dorozumívat s učitelkou, když jsme na tom s Italštinou sami mizerně? Co ostatní rodiče, přijmou nás vůbec mezi sebe?

Co udělat, než to celé začne?

Takže pěkně popořadě. Nejdříve jsme si domluvili postup na domácí půdě a tou pořád je a bude základka v Česku. Nafasovali jsme pár sešitů a syn má doteď 1x týdně online výuku (nejčastěji ČJ) se svojí třídní učitelkou. Dostali jsme nějaký „dokument“ na předání a vyplnění do IT školy. Pro jistotu, jsme si vytiskli veškerá vysvědčení atd, a také měli připravenou průkazkovou fotografii syna.

Naše první návštěva ředitele v cizí, ale přesto našemu srdci tolik blízké zemi, se nesla ve velice přátelském duchu. Ředitel po nás prakticky nic nechtěl. Vyplnili jsme jen pár dokumentů, podepsali a nastoupit syn může, jak se nám to hodí. Jen to potřeboval vědět předem, aby ho mohl ve třídě osobně přivítat.

Italsky prý umět nemusí, to se naučí.

První den ve škole

První den ve třídě ho čekalo přivítání, v jaké jsme ani nedoufali. Jeho nová třídní učitelka, společně s dětmi, připravila knihu, kde měli všichni fotku, obrázek a pár základních informací o sobě. Každý mu dal malý dáreček a balonek, zpívali mu uvítací písničku „benvenuti – vítej“…Když vycházel ze školy, tak měl široký úsměv od ucha k uchu a já z něj viděla jen nohy a hromadu balónků. Na tento den ani my, ani on jen tak nezapomene.
Po uvítacím dni, nastaly samozřejmě dny těžší. Syn bojoval a my s ním. Skočit rovnýma nohama do 4té třídy v cizí zemi rozhodně nebyla a stále není procházka růžovým sadem.

Hlavní rozdíly

• Mají rozdílné písmo! Toto jsme vůbec nečekali a nikde se nedočetli. Syn se začal učit italsky tak, že se musel nejdříve přeučit to, jak píše. Některá písmenka mají rozdíl zanedbatelný, některá však docela velký, takže toto nám dalo zabrat. Ale hlavně se s tím musel poprat on sám.
• Žlutý školní autobus. Určili jsme si místo, kde bude zastavovat (samozřejmě co nejblíže našemu domu). Tam ho každý den autobus nabere a zase odveze, s tím, že ani těch pár metrů nesmí jít k domu sám a musíme si ho vyzvednout. Bezpečnost dětí tady hraje významnou roli. Autobus je samozřejmě zdarma a vyřizuje se na místním úřadě.
• Oblečení. Děti mají přes svoje oblečení ještě modrý nebo černý pláštík s bílým límečkem. Ve škole se nepřezouvají. Vůbec nemají šatny. Chodí do školy zásadně v teplákách, aby jim bylo pohodlně. Rifle tady u menších dětí vůbec nefrčí.
• Přestávky. Těch moc není. Když dítě potřebuje na záchod, prostě se přihlásí a jde. Přestávka je jen svačinová, až po dvou hodinách výuky a to není moc dlouhá. Kdo se nestihne najíst a napít, má smůlu, jede se dál. Přestávka neslouží k nějakému velkému řádění a běhání.
• Prázdniny trvají celé tři měsíce! Toto byl můj hlavní prodejní artikl, proč je dobrý nápad, dělat školu v Itálii :-D.
• Stávky. Stávkuje se tady ve velkém a ze začátku jsme z toho byli dost vykulení, než jsme si zvykli. Většinou ke konci školního roku, je každé dva týdny, dost často v pátek, stávka. Nikdy nevíme, kdo všechno bude stávkovat. Nejčastěji se jedná o řidiče autobusů, ale někdy také uklízečky a personál školy, až po samotné učitele. Probíhá to tak, že se všichni rodiče a děti sejdou před školou a při oznámení posledního případu, děti propuknou v nefalšovaný jásot. Představte si něco, jako když Itálie vyhraje ve fotbale. Naše učitelka ale často nestávkuje, ví, že děti ji potřebují, jako prase drbání. To jde pak jediná 4tá třída pohřebním krokem do školy a my si aspoň dáme skvělou kávu v místní benzince.
• Předměty. Vše je jiné. V matematice, jsou výrazně napřed, a přestože měl syn matiku v ČR ok, tady stále doháníme, a ještě jsme nedohnali :-D. Přeci jen, cca 2 roky rozdíl je znát. Je tu předmět „náboženství“ do kterého chodí celá třída, kromě dvou dětí, které mají náhradní předmět. V tomto předmětu, se děti učí o Itálii, o různých společenských pravidlech atd. Nám se to moc hodí. Učitelka má na děti prostor a čas a je to takové odpočinkové. Tělocvik je tady trochu zvláštní. Některé hodiny probíhají dokonce tak, že si zapisují do sešitu pravidla určitého sportu!! Ano, opět sedí v lavici. Nebo v tělocviku tancují a nacvičují tak celý rok na představení, které předvedou před rodiči všechny třídy na konci školního roku.
• Obědy. Trošku mi to připomíná Harryho Pottera, kdy se jednotlivé Koleje sejdou na hostinu. Děti sedí u jednoho velkého stolu. Jsou obsluhovány kuchařkami. Podává se první chod, druhý chod, salát a dezert. Když je gelato, tedy zmrzlina, mají všichni radost. Teď mají jako dezert dost často i meloun. Kartička na obědy se dobíjí v tabáku. Mimochodem, vše důležité tady lze vyřídit v tabáku. Přes zaplacení elektriky, až po výměnu plynové bomby :).
• Děti. Jsou milé a neskutečně nápomocné. Mluvím v množném čísle, protože tím nemám na mysli jednu, dvě holčičky, ale opravdu celou třídu. Když se někomu něco přihodí, nebo je smutný, obejmou ho. Nejsou na sebe zlé, neperou se, nesetkali jsme se s šikanou. Když má některé narozeniny, pozve celou třídu a společně to oslaví, tak jak to Italové umí.
• Studium. Děti dostávají hodně úkolů a učení na doma, včetně víkendu. Tím, že je školní rok kratší o měsíc, tak během roku je čeká pěkná dřina, aby vše stihly. Často i pláč a odříkání (teď nepřeháním :)). Některé dny končí v 5 hodin odpoledne. Druhý stupeň základky už chodí do školy i v soboty.
• Hodnocení. Známky jsou od 1-10ti, kdy 10tka je nejlepší :). Hodnocení však většinou neprobíhá čistým číselným vyjádřením, ale slovním. Veškeré hodnocení mi tak zní pozitivně, i když to nejsou samé desítky. Paní učitelka to kolikrát doplní sadou namalovaných srdíček a krátkou slovní pochvalou. Slovní hodnocení tak zahřeje daleko víc, než nic neříkající „číslo“.
• Koníčky. Kluci hrají fotbal a holky volejbal, a basta. Miluju na tom tu jednoduchost. Nemohu se zbavit srovnávání v této oblasti. Protože v ČR je prostě překoníčkováno. Jednotlivé kluby i jednotlivci se předhánějí, jak dostat z rodičů peníze. Maminky mají často pocit, že když jejich děti nemají XY koníčků, dělají toho málo.
• Učitelka je tu naprosto úžasná. Říká se jí na Sardinii maestra a nikoliv insegnante, jako ve zbytku Itálie. Dost často věnuje spoustu svojí energie synovi a zbytek třídy pracuje samostatně. Prokázala neuvěřitelnou trpělivost a výdrž, za což ji obdivuji. Ta dáá, Andy po roce mluví cizím jazykem. Po kostrbatých začátcích, jsem tomu skoro nevěřila. Všechna čest a sláva oběma.

Suma sumárum

Sečteno a podtrženo, i když nám často tečou nervy proudem, hlavně při společném vypracovávání úkolů…nevzdáváme se. Dal a dává to skvěle. Za ten rok se krásně, plynně, domluví italsky. Má tu kamarády a koníček. Je každou chvíli u moře, ale hlavně v moři, je pořád venku. Nebyl za celý rok nemocný. Nebolí ho břicho a nemá nervy z toho, že musí jít ráno do školy. Má nové zážitky každý den.

Nikdy mi neřekne na „Co bylo ve škole“? „Nic, mami!“ Ale spustí kulometnou palbu slov, co všechno nového se dělo.

Je to pořádná změna, že ano? Šlo by do toho vaše dítě? Je tu ještě mnoho dalších rozdílů a jednou by možná stálo za to, se trochu rozepsat a napsat o tom knihu. Uvidíme, ale pěkně popořadě. Pokud se chystáte přestěhovat do Itálie, včetně celé rodiny a je něco, co vás zajímá, napište mi.